Průměrný roční výnos indexu S&P 500 za sto let

Na otázku, kolik vydělává americký akciový index, existuje jedno číslo, které se opakuje všude: kolem deseti procent ročně. To číslo je správné. Zavádějícím ho dělá to, co se u něj obvykle neřekne – jestli je s dividendami, nebo bez nich, jestli je před inflací, nebo po ní, a jak vlastně vypadá rok, ve kterém index těch deset procent skutečně udělá.

Odpověď na to poslední je nečekaná. Takový rok skoro neexistuje. Za posledních třicet let skončily v pásmu osmi až dvanácti procent přesně dva.

Kolik index vydělal za sto let

Nejdelší řada, kterou lze u amerických akcií rozumně použít, začíná v roce 1926. Tehdy se hodnota indexu pohybovala kolem 12,65 bodu. Na konci roku 2025 uzavřel na 6 845 bodech.

Kdo by na začátku roku 1926 vložil sto dolarů a všechny dividendy vždy vrátil zpět do indexu, měl by v polovině roku 2026 zhruba 2,2 milionu dolarů. To odpovídá 10,5 % ročně.

Jenže dolar z roku 1926 a dolar z roku 2026 nejsou totéž. Po očištění o inflaci se z těch 10,5 % stává 7,3 % ročně – pořád výborný výsledek, ale o třetinu nižší, než jak se index obvykle prodává.

A do třetice: kdyby týž člověk dividendy neinvestoval zpátky, ale utrácel, samotná úroveň indexu by mu rostla jen asi 6,5 % ročně. Ty necelé čtyři procentní body rozdílu nedělá růst cen akcií, ale reinvestované dividendy. Na stoletém horizontu z nich vznikne většina konečné částky, protože se úročí spolu se zbytkem – bez reinvestice by ze sta dolarů bylo řádově padesát tisíc místo dvou milionů.

Ta tři čísla – 10,5 %, 7,3 % a 6,5 % – popisují jeden a týž index. Liší se jen tím, co do výnosu započítají. Většina sporů o to, „kolik vlastně S&P 500 vydělává“, je ve skutečnosti spor o definici.

Průměrný rok skoro neexistuje

Tady je ta nejužitečnější věc, kterou se dá o průměrném výnosu říct: jako předpověď jednotlivého roku je k ničemu.

Vezměme posledních třicet let, tedy 1996 až 2025, a spočítejme roční výnosy včetně dividend. Průměr vychází na 10,4 % ročně. Do pásma 8–12 % ale spadly jen dva roky ze třiceti – rok 2004 s výnosem 10,88 % a rok 2016 s 11,96 %. Všech ostatních dvacet osm skončilo jinde, obvykle výrazně jinde.

Šest let bylo ztrátových. Nejhorší rok 2008 sebral 37 %, nejlepší rok 1997 přidal 33 %. Medián toho období je 15,9 %, tedy o pět a půl procentního bodu výš než průměr – což jen říká, že celý výsledek stlačuje dolů několik málo let, zato s hlubokými propady.

Průměr je popis stoletého vývoje, ne popis roku. Kdo od indexu čeká, že mu každý rok připíše deset procent, dostane místo toho střídavě třicet procent a mínus dvacet.

Proč se o stejném indexu uvádějí různá čísla

Kromě dividend a inflace do toho vstupuje ještě jeden rozdíl, kterého si málokdo všimne – jestli je průměr počítaný aritmeticky, nebo geometricky.

Aritmetický průměr ročních výnosů za posledních třicet let je 11,9 %. Skutečné zhodnocení peněz za stejné období je ale 10,4 % ročně. Rozdíl půldruhého procentního bodu není chyba v datech, ale matematický důsledek kolísání.

Ukáže se to na dvou letech. Když investice jeden rok spadne o 50 % a druhý rok vyroste o 50 %, aritmetický průměr je nula, ale ve skutečnosti chybí čtvrtina peněz: ze sta korun zbude padesát, z padesáti se stane pětasedmdesát. Čím víc hodnota kolísá, tím větší je mezera mezi průměrem a realitou.

Praktický dopad je jednoduchý. Pro plánování je použitelné jen to nižší, geometrické číslo. Aritmetický průměr nadhodnocuje výsledek tím víc, čím divočejší období popisuje.

Rok po roce za posledních patnáct let

Následující tabulka ukazuje závěrečnou hodnotu indexu ke konci každého roku a jeho změnu ve dvou podobách – bez dividend, jak ji vidí graf ceny, a včetně reinvestovaných dividend, jak ji zažije investor.

Rozdíl mezi oběma sloupci je ročně přibližně dva procentní body. To je dividendový výnos indexu – sám o sobě nenápadný, na dlouhém horizontu rozhodující.

Stojí za pozornost i rok 2011, kdy index skončil na setinu tam, kde začal. Bez dividend nula, s dividendami dvě procenta.

Co ta stoletá křivka doopravdy ukazuje

Graf vývoje indexu za sto let bývá na běžné svislé ose. Vypadá pak tak, že se do devadesátých let skoro nic neděje a pak přijde raketový vzestup. Z toho se často vyvozuje, že akcie začaly pořádně vydělávat teprve nedávno.

Ten dojem je z velké části artefakt osy.

Úroveň indexu S&P Composite v lednu každého roku, bez dividend a v nominálních cenách. Každý dílek svislé osy je desetinásobek. Vyznačené roky jsou dna po největších propadech, šedé pruhy dvě dlouhá období stagnace.

Na logaritmické ose, kde stejná procentní změna zabírá stejnou výšku bez ohledu na to, odkud se měří, se z prudkého konce stane mnohem mírnější stoupání. Mezi lety 1926 a 1986 index vzrostl šestnáctkrát – jenže na běžné ose ten úsek splyne s nulou, protože v absolutních bodech je proti dnešku zanedbatelný.

Neznamená to ale, že index stoupal rovnoměrně. Jsou na něm vidět dvě dlouhé plošiny. Nad lednovou úroveň roku 1929 se dostal až v lednu 1953, tedy po dvaceti čtyřech letech. A mezi lednem 1969 a lednem 1982 přidal dohromady 15 % za třináct let. Obojí je v nominálních cenách; po odečtení inflace byla sedmdesátá léta ještě podstatně horší.

Složené úročení nefunguje v posledních dekádách o nic silněji než ve čtyřicátých letech. Pracuje pořád stejně; jen pracuje s podstatně větším základem, a tak je jeho výsledek v absolutních číslech nesrovnatelný. Strmý konec křivky není známka toho, že by dnešní trh rostl rychleji.

Kde si spočítat vlastní částku

Modelové příklady typu „když budete odkládat tři tisíce měsíčně“ jsou vždycky postavené na cizích vstupech – cizí částce, cizím horizontu a cizím očekávaném výnosu. Užitečnější je dosadit si vlastní.

K tomu slouží naše kalkulačka složeného úročení, kde si nastavíte měsíční vklad, dobu i roční zhodnocení a uvidíte, jak se výsledek mění. Pokud do ní budete dosazovat výnos S&P 500, počítejte spíš se sedmi procenty po inflaci než s deseti procenty nominálně – jinak vám kalkulačka vrátí částku v penězích, které budou mít za třicet let jinou kupní sílu.

Pro praktickou stránku, tedy přes co se dá index koupit, máme samostatné texty o tom, jak koupit index S&P 500 a jak do něj investovat přes ETF. Užitečné je taky vědět, které firmy mají v indexu největší váhu – koncentrace na několik největších titulů je dnes vyšší, než bývala.

Co je vlastně S&P 500

Index sdružuje 500 amerických společností vybíraných výborem podle velikosti, likvidity a dalších kritérií. Protože některé firmy mají víc tříd akcií, sleduje se ve skutečnosti 503 titulů. Váha jednotlivých firem se odvíjí od tržní kapitalizace, takže největší společnosti index ovlivňují nejvíc.

Užitečné je vědět, odkud se berou ta stoletá data. Index v dnešní podobě pěti set firem vznikl 4. března 1957. Před ním existoval od roku 1926 užší index z devadesáti akcií počítaný denně a od roku 1923 ještě širší, ale jen týdenní řada. Když se tedy mluví o výnosech od dvacátých let, jde o navazující řadu několika indexů, ne o sto let jednoho a téhož výpočtu.

Závěr

Průměrný roční výnos S&P 500 je zhruba 10,5 % s dividendami, 7,3 % po inflaci a 6,5 %, pokud se dividendy nepočítají. Které z těch čísel je „to správné“, záleží výhradně na tom, na co se ptáte.

Podstatnější než přesná hodnota je ale rozptyl kolem ní. Průměr popisuje sto let, ne příští rok – a za posledních třicet let se mu přiblížily jen dva roky ze třiceti. Kdo si od indexu slibuje pravidelnou desetiprocentní výplatu, čeká něco, co historie nikdy nedodávala. Kdo počítá s tím, že cesta k průměru vede přes roky se ztrátou třiceti procent, má očekávání nastavená podle dat.

Údaje v článku vycházejí z uzávěrek indexu S&P 500 a jeho výnosové verze včetně dividend, doplněných o Shillerovu historickou řadu pro období před rokem 1988.